close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Únor 2011

rozhodnout se?

25. února 2011 v 20:06 | Debbie |  never more...
Celou cestu vlakem jsem poslouchala písničky,které mi tak nějak nahodí vzpomínky... přemýšlela jsem... hodně jsem přemýšlela, co s tím, co se událo ve středu. Co mám teď dělat? Najednoou jsemna to všechno zase sama... Není nikdo komu bych tohle mohla říct a on mě dostatečně pochopil a tak píšu sem.. s nadějí,, že se z toho alespoň vypíšu když už nedostanu odpověd, která by mě uspokojila....
Pamatuju si na tu chvíli, kdy jsem svýmu příteli slíbila, že jeho bych nikdy nepodvedla... že bych mu to neudělala už z toho důvodu, čím si prošel s bývalou... a tak najednou se mi ze sebe chtěla zvracet... :( porušila jsem slib.. A je mi to líto ale nelituji toho.. to je to, co mě tíží..
Mám toho tolik v mysli... tolik toho, co bych tu měla napsat ale příjde mi, že jakmile to napíšu nic se dít nebude.. tak asi bude lepší to nechat v mysli...tam je to alespon bezpečně schované..
Ty pohledy od pondělí ráno... ty úsměvy...cítila jsem uvnitř, jak mě dostává... Jak mě rozesmívá.. cítila jsem jeho pohledy, když jsem seděla před ním... to psaní... a všechno kolem, tolik signálů.. a pak přišla ta středa... A já jsem to nějak nezvládla.. pamatuju si, jak jsem ho neměla dost... jak jsem ho tak moc chtěla.. bylo to tak zvláštní.. A den poté? Sedl vedle mě a pořád se mi díval do očí a na rty když mi něco povídal..ale nikdo okolo nic netušil, bylo to tak zvrušující.. a nemohla jsem se ho ani dotknout.. a tolik jsem chtěla...
A pak jsem byli celý den spolu zůstal semnou na přednášce, kterou ani neměl.. koupil mi něco sladkého, šel se mi podíval po knížce kterou jsem sháněla, když jsem měla školu...
Byl tak pozornej.. a pak ty nenápadné doteky.. nohou... nebo když o mě zavadil rukou.. nebo když mě pohladil.. Nebo ta chvíle v knihovně.. jak jsem vybírala knížku, stoupl si za mě a objal mě.. a dal pusu do vlasů... bože cítila jsem jeho vůni.. doteky.. bylo tak jiné, mělo to takový náboj..
Nemůžu to vyhnat z hlavy.. ale teď se musím rozhodnout? Co mám dělat? kež by mi někdo poradil..
Nechci opouštět svého přítele.. Je mmi s ním dobře, ikdyž teĎ to docela skřípe já vím.. ale.. on tu byl..
Ale nevm co cítím... nevím co citím k němu.. a co ke svýmu příteli.. jen vím,že žárlím, když je s někým jiným nebo si píše s někým jiným.. je to tak... zvláštní pocit, který jsem nezažila.. ale mám strach se rozhodnout... bojím se...
Nehci udělat chybu a tolik to potřebuju někomu řít... tolik to ze sebe potřebuju dostat ven... GVůbec nevím jak se ke svýmu příteli mám zítra chovat... bude to tak zvláštní... tolik se toho bojím, co když to na mně pozná? nemůžu ho zklamat doáje...
..... já jen... nevím co mám dělat, já to nevím .(

prostě chlapy

16. února 2011 v 23:00 | Debbie |  writting now...
Někdy se sama sebe ptám, jak z toho ven. Jak si odpovědět na řadu otázek na který se ptáme každý den. Nejčastěji sami sebe.. a bohužel si nedokážeme odpovědět..

Je to tak zvláštní, když si prohlížím starší články na tomto blogu.. Všímám si té beznaděje, touhy, smutku, lásky a dalších pocitů.. A dnes? Mě zajímá jestli to dokážu cítit i dnes.. Sedím v prázdným pokoji, můj přítel si užívá skvělý večer se svými "spolužáky" a to ještě včera jsme se pohádali.. Je zvláštní,když najednou po hádce neležíte v posteli a neponocujete do 4 do rána s opuchlýma očima.. Přitom přece šlo o hodně.. To je na tom zvláštní, to jak se postupem času měníme. Najednou priority směřují jiným směrem. Ale co když přesto, jak stárneme a měníme se v "inteligentní" lidi plný poznatků a zkušeností ze života..netušíme co právě dělat? Proč to tak ve skutečnosti je?

Jakobychom stáli opět na mrtvém bodě
jrhrg
Stále neznáme odpovědi, které jsou pro daný okamžik ty nejdůležitější a tolik bychom chtěli..

V poslední době jsem ironická a tomu, ,co mě bolí se sama směju.. ale uvnitř? Už si nepamatuju, kdy jsem naposledy plakala... doopravdy plakala... První týden školy a on o víkendu opět nepřijede, vlastně mi to ani tak nevadí.. nebo vadí? Po mně chce abych mu dávala najevo jak ho mám ráda a co dělá on? slova někdy nestačí... A nejméně v té době, kdy jim už ani nevěříte.
Je zvláštní, jak člověk není spokojený se svým vztahem ale bez něj taky ne.. a pořád se vlastně plácá na mrtvém bodě s otázkou: sakra, co ted?

Jsem vlastně zamilovaná? Popravdě asi ne... Necítím ten příšerný nával štěstí, když mmá přijet.. Nejsem hotová z smsek který píše... Nekoukám na jeho fotky.. Jakobych to nebyla já...

Tolik jsem se změnila z holky, co dokázala milovat a nebo jí něco ke klukovi táhlo tak, že neodolala .. a plakala po večerech,když nebyl s ní.. změnila jsem se v holku, která uvažuje hlavou a říká si, ten asi bude pro život vhodný.. a zamilovanost? láska? každý o ni mluví ale kdo ji prožil? kdo ví, jaká je? a jak se vlastně projevuje?

Celý náš život je poskládaný z řady otázek a my se snažíme v tomto životě naleznout odpovědi.. Ale k čemu vlastně?

Když ve skuteečnosti chlapy stejně nepochopí co vám v životě chybí... ani náznak... ani nedokážou překvapit, oslavit valentýna, pozvat na večeři, koupit v obchodě nové triko na spaní, zavolat jen tak večer před spaním a poznat kd yje vám smutno...
Chceme po nich moc? A nebo....

Debbie