
Dnešní den mě nutí přemýšlet.. Sedím na křesle a koukám se z okna jak svítí sluníčko.. na icq přátelé nejsou online.. a ě se dneska njak nic nechce... četla jsem si starý články tohohle blogu a při některých jsem si uvědomila, jak je to dávno, co sem něco cítila k tomu a k tomu... Jakobych se strašně daleko za těch pár let posunula.. jakoby už nic neblo stejný a... a vlastně není..
Uvažuju nad tím, kde byl ten zlom v mým životě, kdy se všechno měnilo a já si toho ani nevšimla..
prsty na klávesnici,
pohled z okna,
a milion myšlenek v hlavě..
jakoby to už ani nešlo jinak... Včera jsem ho po měsíci viděla.. a najednnou sem si řekla, vždyt není tak hezkej ani to tělo není tak dobrý.. tak co na něm vidím? a pak mi došlo, že to není tělem ani vlasama ale tím, jak všechno dělá... Miluju ten jeho šibalskej úsměv typu: pojd za mnou... To, jak je upřímnej ale a druhou stranu se mi bojí řít spoustu věcí... Je něco, čím dokážu změnit ten pocit uvnitř mě? Dokážu myslet reálně a ežít v oblacích? Mě asi nestačí věty tybu: chyběla jsi mi, sluší ti to,... chtěla bych aby udělal jeden jedinej krok... já vím dost zásadní... jenže tím by mi ukázal jak mu na ě záleží.. tak pro je někdy ten život tak těžkej a nespravedlivej?:( Chtela bych se posunout na začátek... chtěla bych všechno jinak.. a teď bych tu třba neseděla a epřemýšlela co dál...
třeba bych to už dávno věděla...
Člověk si kolikrát řiká, kdybych se tak přesunula na začátek, třeba by to teď bylo jinak atd. atd.. ale život nám to vždycky "nabídne" nějak podle sebe, že? A nám nezbývá nic jiného než prostě a jednoduše ten náš osud, pokud nějakej je.. ŽÍT..