Otevřela jsem sešit matematiky s tím, že se na tu čtvrtleku prostě musím podívat už z principu,že jsem vždycky měla 2 na výzo a teď mi vychází horší 3... Učitelka ve škole se na mě pořád usmívá a já ji úsměv neopětuji... Vyvolá mě k tabuli s pocitem, že já to budu vědět.. přišla jsem.. a řekla, že to nevím.. že nevím co s tím... a najednou jsem v té staré paní uviděla smutný výraz... jakoby to u mě tohle pololetí vzdala...
otevřu sešit... a příjde mi zpráva: "asi u ní dneska budu spát..ale klidně mi můžeš napsat M***" odložím telefon a zařvu:"můžu? tak já můžu?" odložím propisku, kterou jsem nestačila napsat ani jeden příklad.. a přistihnu se,jak koukám ven... svítí sluníčko, sice fouká já poslouchám pomalé písničky a už se mi ani brečet nechce, jak to tu nenávidím...
Jestli za ním pojedu tenhle víkend což nevypadá zrovna nejlíp, pač přece dcerunka se musí učit na ty dementní přijímačky.. už toho mám dost ... mám dost toho učení a všeho kolem.. mám plný zuby těch lidí, co se přetvařují a dělají kamarády... nějraději bych s tím vším praštila... ale nemůžu... jak já jen nemůžu..

Chtěla bych pryč... sbalit si pár věcí a jít pryč.. nebo umět lusknutím prstu zapomenout... proč já jen hraju holku, kterou nic nerozhází, když večer lehnu do postele a při každé smutné písničce zatlačuju slzy... jakoby toho nebylo furt málo.. jen mě napadá, zaco se mi sakra mstí??
Ulehám večer do postele a prozvoním bejvalýho... jako malá holka, co k němu furt utíká, když všichni jsou zlí... vzápětí mi zavolá.. a já nestačím ani říct ahoj... a je ticho v telefonu a on: copak se děje?
proč to pozná? proč to ví on a ne jiní? proč on pozná, že je mi zle? že bych tolik chtěla obejmout a ostatní? ona se přece směje, tak proč bych jí pomohla?
Nečekám pomocnou ruku, nepotřebuju ji..
smutným hlasem mu odpovím, že nic... ale nic víc nepovím... on mi řekne:"už zase si hraješ na tu silnou holku? která si všechno nechá pro sebe?" tolik mě zná řeknu si sama pro sebe v duchu... zatlačuju slzy.. aby nepoznal že se mi chce brečet.. jen mi pár slz spadne z oka... a jinak je to dobré... povídáme si.. já opět stočím téma na jinou stranu..
¨
když už chci končit, protože se mi chce celkem spát... řeknu jen tichým hlasem: "pověz mi to" a on moc dobře ví, co chci slyšet... v telefonu je asi pár vteřin ticho.. a pootom mi poví: "miluju tě" já nevím, když mi to řekne mám najednou pocit, že tu někdo je.. že můžu jít vklidu spát, že ten dotyčnej se o to všechno postará... jenže tak to bohužel není.. probudíte se ráno a zjistíte, že je tu sice další super sluneční den ale sluníčko vám usměv na tváři po tom všem prostě jen tak nevykouzlí...
vím, že ho nemiluju.. nenávidím ho... svým způsobem.. jen je to člověk, kterej tu prostě pořád je... umí mě někdy rozsmát a chybí mi...chybí mi ikdyž ho nenávidím za to, co mi udělal..
a teď je tu ten druhej... a já pořád nevím co mám dělat.. mám být mrcha? asi jo.. budu mrcha, když je život na mě takovej..
jen sem to prostě potřebovala napsat...tak to ani nekomentovat:(
Potřebuješ ji..potřebuješ pomocnou ruku. Protože tu prostě občas potřebuje každej.Takže se neboj kdykoli jí natáhnout, ano? I když je někdy těžký o tom všem mluvit.
P.S.: Vlastně ti závidím, že se Ti matika rozhoduje mezi 2-3 :D Co bych za to dala :D .. ale to už měla být jen taková vtipná vložka :D ;) .. chápu tu podstatu těhle všech vět, jak to myslíš.. ani nevíš jak moc tomu rozumím..