Po pěti dnech jsem se vrátila domů.. Oslavila sem docela zajímavý Silvestr ve spánku z kterho mi teď zrovna není moc do zpěvu.. Ale ono je těžké se těšit na další nový rok s pocitem desítka na konci, tenhle přece musí být lepší... Někdy vám prostě dojdou ty poslední kousíčky naděje, někdy prostě musí pryč ať už chcete nebo ne. Jsou tu, jako přesně u mě. Proto sem na Silvestra šla kolem půl 10 do postele bez pocitu, že ten další rok bude lepší. Páni, on už je tu, řeklo by si spousta z vás, jenže co se změnilo? dali jste si nová předsevzetí, která stejně do konce roku zapomenete? Změnilo se pro vás opravdu tolik, že ráno vstanete a říkáte si: těším se...
Je jedno na co... ale aspoň ten pocit, se těšit?

Vlastně už dlouho nejsem ta malá holka, co se bála že život, dokud si ho neužije s přáteli na pařbách nebude stát za to... Nejsem o tolik starší ani o tolik rozumnější, jen všehno nějak vidím reálněji... stejně tak, jakože když večer nebudu usínat s představou, co chci aby se mi stalo-zítra se nestane... stejně jako, že nezavřu oči a nebudu si přát aby padal sníh, protože když je otevřu, nezačně sněžit... ono je to na jednu stranu smutný ale já už nevěřím...
vlastně žiju e dne na den, vstávám, snídám, čistím si zuby, maluju se u zrcadla a když na sebe koukám, říkám si jak by bylo fajn, kdybych byla zase malá holka...
po pěti dnech co sem jsem se vrátila domů, sem přemýšlela co udělat jinak, ... na nic sem nepřišla, buď málo nápadů nebo byli příšerný.Vzala jsem telefon do ruky a zavolala mu... po docela dlouhý době... ani nevím, co jsem čekala...
než jsem se nadála, seděla jsem v buse, plným mladých lidí, co mají nějakej cíl jen j pořád nějak nějak se vracím zpátky...aniž bych chtěla... to je právě to...
za pár minut stojím před jeho barákem, v čepici, kapátu, rukavicích a neskutečnou zimou, kterou se třesu mě pozve dál... sundám si boty, on mi vyleče kabát a jdeme po schodech nahoru... vlastně si nic moc neřeknem jen ahoj... co silvestr, vánoce a tak... nahoře už na mě čeká malej stůl, dvě svíčky, a víno s dvěma skleničkami... a to nemám ráda romantiku mu povídám...
po přípitku na nový rok, si povídáme, teda spíš já povídám on poslouchá... nějak se na mě hezky kouká... a pak ho poleuju vínem, prý že to neudělám...
za pár minut skončíme v posteli.. a mě je najednou hezky, víte ten pocit, kdy tu někdo je.. já vím, že se opakuju ale je to tak krásnej pocit, když vás někdo drží v náručí, dává vám pusu do vlasů a vy usínáte s jistotou že nejste zase sama...
odjíždím domů aniž bych chtěla, sedím nad knížkou aniž bych jí vnímala, děsím se matury aniž bych se učila a bojím se toho, že tady budu pořád sama... tady totiž nejde o to jestli kluka mám či ne... člověk je někdy sám i s klukem... a to je to nejhorší...
otevřu starou poštu a v ní nový e-mail.. už to budou 4 roky, co mi po dědečkové smrti chodí jeho e-maily... e-maily, kdy si na mou adresu nechal zasílat recepty pro babičku... a já je už skoro 4roky otvírám se slzama v očích a říkám si, kdy tohle skončí...
takže,... krásný nový rok? stejně vám ho přeju... jen já na něj už prostě nevěřím....
Snad mi rozumíte