Neumím o tom psát.. neumím se z toho vyplakat...
a tak prostě nevím, co s tím mám dělat..
TOlik mě to uvnitř bolí.. bože je to neskutečný pocit uvnitř.. když mi srdíčko dává najevo:"neee nesmíš plakat, musíš se smát... nesmíš dopustit aby se smál on" jsem na to všecno tak sama.. panebože...
Chci o tom psát, chci dělat všechno jen aby to bylo pryč... tolik sama v prázdném pokoji... čtyři stěny, jedna židle... a já...
vím, že kdybych začla plakat, nepřestala bych... tolik to uvnitř bolí a já si pořád říkám:"to zmákneš, tolik si toho zvládla.. tak se hergot vzchop! notak dělej! nesmíš brečet!"
J8 to zvládnu jen nevím kdy.. jen nevím, kdy se usměju normálně.. kdy se usměju od srdíčka.. kdyyyyyy?? Začínám je nenávidět... jde to vůbec? mám z toho takovou bolest hlavy, bolest srdčíka a já? Chodím a směju se na ně! jen aby nevěděli, jak mě to bolí
Doprdele! nechci být na to furt sama!!!
Vždyť nejsi beruško nejsi, tak najdi v sobě sílu a pověz mi o tom a budeme aspon dvě!! .. jsi přece silná holka a né že ne..