close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

bojím se

13. října 2009 v 17:44 | Debbi |  never more...
Už jste se někdy jen tak zastavili a přemýšleli o životě? Já jo... seděla jsem na okením parapetu a koukala ven.. už je tam docela zima... ale to jsem vlastně plést nechci.. Lidi chodí po ulici pořád stejným směrem a ženou se každý za určitým cílem.. ačkoliv je jiný je to pořád cíl.. a já se sama sebe ptám: "jaký cíl mám já?" V poslední době.. mám pocit, jakobych nechtěla řešit sama sebe a tak mě spousta lidí obklopuje svými starostmi až tak trošku zapomínám, že já starosti mám taky.. Je snažší radit druhým, když víte že v tom okamžiku nejde o vás.. Ikdyž vám na nich tolik záleží.. a vy to víte

Každý po mě něco chce.. každý chce radu,jakobych já věděla, co dělat.. když to tak hrozně vím, tak proč netuším co se svým životem? a co dělám špatně? Vím to.. proto o tom nemluvím...

Vyčistím si zuby, zapnu hifinu, lehnu do postele a beru do ruky telefon... proč? z principu? ze zvyku? Někdy bych to nazvala jako... být tu pro někoho... ale když nejste?

Prozvonila sem ho a on volal zpátky.. zvedla sem ho ale když promluvil nechtlěa sem s ním mluvit.. najednou se mi hnusil jeho hlas, štvalo mě všecihno co říká a tak sem to vypla... Nevyznám se v tom.. nevyznám se ve vlastním pocitu, kdy chci ho slyšet ale když ho uslyším.. vlastně to nechci! Hnusí se mi ho slyšet... Je to tak divný..

Mrzí mě že když se snažím o jinýho, vlastně to nejde.. dřív to šlo.. dřív sem se ani nesnažila ale ted? čekám u telefonu kdy napíše a v hlavě mám naději, že mě pozve na rande... rande.. co to vlastně je? chtěla bych tolik zažít ten pocit, kdy vás nějakej kluk někam pozve.. ne z přátelství ale z touhy, z nějakého důvodu... ne jen tak...

Odnaučila sem se plakat... není to špatně? Nepláču... nechávám to jen tak volně plynout.. nedávám to najevo.. jakoby to bylo uvitř.. tak hrozně hluboko, že ´to neumím ani vyslovit.. ani napsat... ani tady nepíšu přesně co mám uvnitř... i kdybych to moc chtěla, neumím to popsat..

Jakoby tu bylo spousta lidí ale vy přesto hrozně sama... jakoby jste se smáli ale přitom plakali, jakoby jste čekali na nějakou příležitost ale ona nepřišla.. a vy se stejně snažili a čekali... jakoby všechno bylo tak jednoduchý až moc komplikovaný..

Objímám plyšovýho méďu, poslouchám smutný písničky a jím čokoládu protože se o ní říká, že obaluje nervy... a mám strach, že to všechno dopadne, jak nechci...

JÁ SE ALE VÁŽNĚ BOJÍM
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama