close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Říjen 2009

nechci tu být sama

22. října 2009 v 16:16 never more...
Neumím o tom psát.. neumím se z toho vyplakat...

a tak prostě nevím, co s tím mám dělat..

TOlik mě to uvnitř bolí.. bože je to neskutečný pocit uvnitř.. když mi srdíčko dává najevo:"neee nesmíš plakat, musíš se smát... nesmíš dopustit aby se smál on" jsem na to všecno tak sama.. panebože...

Chci o tom psát, chci dělat všechno jen aby to bylo pryč... tolik sama v prázdném pokoji... čtyři stěny, jedna židle... a já...

vím, že kdybych začla plakat, nepřestala bych... tolik to uvnitř bolí a já si pořád říkám:"to zmákneš, tolik si toho zvládla.. tak se hergot vzchop! notak dělej! nesmíš brečet!"

J8 to zvládnu jen nevím kdy.. jen nevím, kdy se usměju normálně.. kdy se usměju od srdíčka.. kdyyyyyy?? Začínám je nenávidět... jde to vůbec? mám z toho takovou bolest hlavy, bolest srdčíka a já? Chodím a směju se na ně! jen aby nevěděli, jak mě to bolí

Doprdele! nechci být na to furt sama!!!

bojím se

13. října 2009 v 17:44 | Debbi |  never more...
Už jste se někdy jen tak zastavili a přemýšleli o životě? Já jo... seděla jsem na okením parapetu a koukala ven.. už je tam docela zima... ale to jsem vlastně plést nechci.. Lidi chodí po ulici pořád stejným směrem a ženou se každý za určitým cílem.. ačkoliv je jiný je to pořád cíl.. a já se sama sebe ptám: "jaký cíl mám já?" V poslední době.. mám pocit, jakobych nechtěla řešit sama sebe a tak mě spousta lidí obklopuje svými starostmi až tak trošku zapomínám, že já starosti mám taky.. Je snažší radit druhým, když víte že v tom okamžiku nejde o vás.. Ikdyž vám na nich tolik záleží.. a vy to víte

Každý po mě něco chce.. každý chce radu,jakobych já věděla, co dělat.. když to tak hrozně vím, tak proč netuším co se svým životem? a co dělám špatně? Vím to.. proto o tom nemluvím...

Vyčistím si zuby, zapnu hifinu, lehnu do postele a beru do ruky telefon... proč? z principu? ze zvyku? Někdy bych to nazvala jako... být tu pro někoho... ale když nejste?

Prozvonila sem ho a on volal zpátky.. zvedla sem ho ale když promluvil nechtlěa sem s ním mluvit.. najednou se mi hnusil jeho hlas, štvalo mě všecihno co říká a tak sem to vypla... Nevyznám se v tom.. nevyznám se ve vlastním pocitu, kdy chci ho slyšet ale když ho uslyším.. vlastně to nechci! Hnusí se mi ho slyšet... Je to tak divný..

Mrzí mě že když se snažím o jinýho, vlastně to nejde.. dřív to šlo.. dřív sem se ani nesnažila ale ted? čekám u telefonu kdy napíše a v hlavě mám naději, že mě pozve na rande... rande.. co to vlastně je? chtěla bych tolik zažít ten pocit, kdy vás nějakej kluk někam pozve.. ne z přátelství ale z touhy, z nějakého důvodu... ne jen tak...

Odnaučila sem se plakat... není to špatně? Nepláču... nechávám to jen tak volně plynout.. nedávám to najevo.. jakoby to bylo uvitř.. tak hrozně hluboko, že ´to neumím ani vyslovit.. ani napsat... ani tady nepíšu přesně co mám uvnitř... i kdybych to moc chtěla, neumím to popsat..

Jakoby tu bylo spousta lidí ale vy přesto hrozně sama... jakoby jste se smáli ale přitom plakali, jakoby jste čekali na nějakou příležitost ale ona nepřišla.. a vy se stejně snažili a čekali... jakoby všechno bylo tak jednoduchý až moc komplikovaný..

Objímám plyšovýho méďu, poslouchám smutný písničky a jím čokoládu protože se o ní říká, že obaluje nervy... a mám strach, že to všechno dopadne, jak nechci...

JÁ SE ALE VÁŽNĚ BOJÍM