close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Září 2009

nezapomeň

30. září 2009 v 21:56 never more...
Koukám na prázdný bílí papír a uvažuju jak napsat myšlenky, které se mi honí v hlavě.. Dnes jsem koukala na chirurgy a slyšela jsem tam jednu větu: "já ho neumím opustit, nejde ooo...nejde vlastně o sex...jde o ten okamžik potom..o tu chvílí.. jen pro tu chvíli ho nemůžu opustit.. ten pocit, jak se cítím v bezpečí.. ten pocit, že sem v bezpečí"

Jakoby říkala pocity uvnitř mě.. Předevčírem mi volal.. prý: "buď ke mně upřímná..prosím tě na kolenou jednou v životě.. buď ke mě upřímná a řekni co cítíš"... A já? slzy v očích ale neuměla sem říct, že mi chybí a neumím bez nej asi být.. řekla sem :"nic.. necítím nic..." ...
"To mi chceš říct, že je ti jedno jestli ti teď položím telefon a nikdy se neozvu?" a já?"Joo je mi to jedno víš? už je mi to jedno"

Neumím to říct.. neumím.. jakobych se uvnitř strašně trápila ale neuměla to říct.. jakobych se čímdál víc topila v tom, co cítím a jak mizerně mi je.. ale tím těžší to pro mě je dát najevo.. Ten, kdo tu vždycyk byl a já mu tohle mohla říct.. svý pocity, myšlenky, hloupé nápady.. a teď? neumím mu ani říct, že mi na něm ještě záleží.. vždyt to bude rok, co jsme se rozešli.. proč to pořád tak nějak trvá?

Je to jako když se loučíte na icq s přáteli se slovy: "já jdu spát" a přitom ležíte hodinu v posteli, posloucháte pomalý písničky a koukáte na hodiny, jak ten čas utíká...

uchovávám to tak strašně hluboko, že když si na to vzpomenu ukápne slza ale jen jedna.. další už ne, jakobych ani nechtěla dovolit aby to šlo všechno ven.. jakobych zase utíkala...



Mám strach z toho, že mě miluješ.. utíkám těm, kteří chtějí semnou něco mít.. čekám až jeden napíše.. a on? on nepíše...

Chtěla bych do jiného města na vysokou.. a nemůžu..

chtěla bych aby mě někdo objal a všiml si že pláču.. ikdyž ne navenek.. uvnitř určitě.. ale on tu nikdo není

chci přestat poslouchat smutný písnčky aale díky těm slovům nemusím plakat.. nemusím mluvit.. ale oni jednou skončí..

mám tolik strachu uvnitř sebe..

a pořád slyším jen, jak sem neschopná.

A ONO TO BOLÍ!

nikdo tu není

26. září 2009 v 19:24 never more...
Šla jsem do svýho pokoje a zavřela za sebou dveře.. chvíli jsem se držela, zapla počítač a pustila písničku od Akona tak hlasitě abych přeřvala myšlenky... rozplakala sem se... Už neumím se tomu jen zasmát a mávnout rukou, když mi pořád dokola opakuješ jak sem neschopná a nejsem skoro ani tvoje dcera.. Nechápeš jak to od táty bolí? Jak to bolí mě?

Seděla jsem na tý pohovce a tolik sem se držela abych se nerozbrečela před tebou.. Tohle nikdy neudělám už nikdy nebudu před tebou brečet... aby sis myslel, že je mi to jedno.. někdy tě tak i s mámou nenávidím...

ty řeči, co pro mě všechno děláš .. kéž bys nedělal.. kéž bys mě nechal být..

tolik bych ti chtěla taky říct, co si o tobě myslím.. schválně jestli ty sneseš kritiku, když si tvrdil, že já ne.. hm??

Strašně se modlím abys mi dovolil jít na vysokou do jinýho města.. jinak tady chcípnu.. chcípnu tu vedle vás ... nenávidím to tu.. nenávidím

ty podělaný kamarádi, co si hrajou, že jsou tu pro mě.. a uplně mě přehlíží.. to, jak nemám kam jít, když je mi mizerně, ... já to tu nenávídím a nemám to lehký a když příjdu domů.. není to lehký nikde...

nechci se schovávat, já chci prostě jen utýct odtud pryč....

zase tady na všechno sama s hromadou slz a písničky, co jí mají pomoct.. zas tu nikdo není.. zas..

nechtěný pláč

23. září 2009 v 22:22 writting now...
Vzala jsem toho velkýho plyšovýho médďu a dala jsem ho zpátky do skříně.. Slíbil, že zavolá a ani se neozval, ani omluva, že nemůže .. nebo že mu do toho něco vlezlo.. vy čekáte ale on nevolá.. já vlastně ani nechci aby volal.. nestojím o to ale když nevolá je to horší protože cítím ten pocit, že už mě tolik nepotřebuje..

Jsem sobec.. Nechci ho ale chci aby on chtěl mě... sobec... jen mi prostě chybí, když mě poslouchá a já nemusím nic říkat a on poví do toho telefonu: "Copak je ****?" Nenávidím, když mi takhle říká... ale miluju to:)

zavolám mu a on to vezme, chci vyslechnout a on tu je.. jak jednoduché...

ta postel po tom méďovi je nějak prázdná jako když jsem se s ním rozešla všechno bylo nějaký jiný, takový velký a prázdný.. a jaký to je teď? Poslouchám písničku co sem poslouchala když jsem spolu už nebyly a píšu tehle článke za účeleM? někomu něco říct.. Chci moc, když chci obejmout? chci moc když chci slyšet, že se někomu stýská?

už mi telefon nepípal, jak je rok dlouhej:( mám ho k ničemu... chodím spát a netěším se na ráno, píjdu ze školy a neraduju se z volného času... je to vážně tak zlí? Chtěla bych někdy vypnout a zažít ten pocit, kdy je vám všechno fuk.. "seš vážně tak tvrdá,záhadná a ze všeho se vykrucující holka? nebo se mi to jen zdá?"

zeptal se jeden známí a já jen odpověděla: "na to příjdeš sám" Já a silná? jak vypadá silný člověk? chodí každý den do posilovny a trénuje? nebo nikdy neplakal? Kdo je silný člověk? tvrdá... tvrdá? je to tak divný..

Pláčeme jen proto abychom ze sebe dostaly pocity uvnitř nás.. abychom nemysleli na to, jak je život těžký.. a smějeme se abychom na sobě nenechali nic znát... O tom to celé je.. přetvařujeme se abych život byl snažší ale neuvědomujeme si, že je tím vlastně těžší, nezvladatelnější a příšerný..

Je po desáté hodině, lidi z ICQ už pomalinku odpadávají a já nemůžu usnout.. vím, co příjde, až zalehnu do postele.. budu koukat do zdi a myslet na to, že se asi trápím.. že padám do jámy a nikdo mě nechytá, že pláču a nikdo neutírá slzy, že se chvěju ale oni mě neobjímají... Je těžké být na hodně věcí sama.. je těžké si připustit, že sama jsem..
a tak koukám na ten obrázek vedle psaní a říkám si, co se to stalo, že já zase pláču stejně jako ona a nevím, jak dál...
tenhel rok sem ani nebyla na Byndě... mám strach tam jet? nebo vážně nebyl čas, jak sem tvrdila babičce? Všechnoje tak jiné, tak prázdné, neúplné a jiné... a po mě se chce abych to začla chápat.. ale já prostě nemůžu.. nejde to.. neumím to..
uvnitř to tak bolí :(

deep inside

16. září 2009 v 20:37 never more...
Pouštím si nahlas písničky abych přeřvala ty neskutečně smíšený pocity uvnitř.. Tolik nenávisti a já se jí směju, tolik bolesti a já se na to všechno dívám, tolik strachu a já se o něm bavím... tolik všeho co mám uvnitř a nedokážu se mít líp.. jen to přecdstírám..

deep inside..

"hluboko uvnitř" jak moc mi to něco připomíná,když to zpívá v refrému... baštím čokoládu, která mi nechutná a píšu sem aniž bych opět napsala, co cítím a proč se trápím.. Jak ubohé, nezdá se vám?

Koukám na statusy bývalých kamarádů, který jsem ztratila a vidím, jak se trápí ale píší aby ta jejich bývalá druhá polovička neviděla, že jim chybí, že se jim po ní stýská..

Copak to předstíráme všichni? Copak se to děje?
Jakoby člověk, který Vám umře způsobil díru ve vašem srdíčku ale vy už ji nikdy nezaplníte.. chtěli byste ale nejde to... nejde nějakým novým zážitkem zalepit ztrátu.. to by bylo moc jednoduchý..

Chci jít do Brna studovat.. a je na našich aby odsouhlasili? Copak to s nimi je? Copak mi nevěří? Připadám si jak v bludným kruhu, pořád se ptám a vždycky slyším jen NE... jakoby jiné slovo neexistovalo.. jakoby nebylo ve slovníku...

Koukám na fotky bývalýho přítele a vidím na jedné z nich jak se objímá s nějakou cizí holkou.. Zabolí to... Tohohle jsem vážně milovala...?? milovala? Miluju... je to jak magnet, který když se objeví.. vy se nemůžete hnout je to jako úžasnej pocit uvnitř, když vám napíše... je to tak..

krásně smutný..

krásně?

blbost

Bydlí ve městě, kam chci jít studovat.. copak tam mám jít? Copak o mě bude pořád stát? Chci odtud.. Chci pryč od našich.. Chci něco zažít.. nechci slyšet NE.. nenávidím když to někdo říká...

Mám v sobě takovou zlost a já se usmívám.. usmívám se a utěšuji zároveň.. mám takovou touhu jim říct, jak sem smutná... ale když to nevidí ani vaše rodina? Kdo to tedy má vidět?

Deep inside..

tak to bude navždyc..

Deep inside

změna je život?:(

11. září 2009 v 16:14 never more...
Dneska jsem šla kolem míst, kde jsme byli naposledy spolu.. I teď se mi o tom špatně píše... někdy bych tě chtěla vrátit víš? Ale nejde to.. Mám strach, že jestli půjdu na vysokou do stejného města, nic se nezmění... Ty už budeš dál a já taky.. Mám pocit, že všechno bude jen o pozdravu a letmých pohledů.. že už to nebude ty a já..

V poslední době cítím takový divný pocit uvnitř víš? Jakoby všechno co dělám nemělo smysl, jakobych tu byla uplně zbytečně.. Jakobych nežila.. nebo neužívala si toho, co dělám... Je to zvláštní a já si připadám děsně hloupě..

Nevím za kým mám jít.. sem tu tak sama.. jen čtyři stěny a nikdo tomu nerozumí.. nikdo se neptá.. a když se náhodou zeptá, já nevím jak to vysvělit..



Potřebovala bych plakat... jenže když pláču, tak to nepomáhá.. Chtěla bych aby si někdo všimnul a řekl, pojd sem zamnou a jen mě objal abych věděla, že tu někdo je... Je mi tak mizerně.. čím to je? o Prázdninách sem tohle nezažívala.. ale ted? Jdu ze školy a v hlavě se mi honí věci, jak píšu.. jakobych ze sebe všechno říkala v duchu ven.. sem asi magor..

Jen se tolik věcí změnilo a já? Já vlastně taky.. tak proč to nikdo k sakru nevidí:(