jak začít nad článkem, který ani nechci napsat? Uvažovala sem nad tím komu se svěřit.. ale evidentně se můj počet vybraných osob nějak zminimalizoval..
Prázdniny a já opět nic nezažila.. že to budou ty nej.prázky?? Až na první týden v červenci.. jde pouze o práci... a proč tam vlastně chodím?? Proto abych se usmívala tím svým vsugerovaným úsměvem na zákazníky?? abych nemyslela na svý problémy? proto mě ta práce baví??
příjdete na večírek, kde nikoho neznáte, sedíte na židly a koukáte na ty spokojení lidi... oni jsou parta.. a kde je ta vaše? nějak mi bylo smutno... a pak uděláte další zmakotinu s jedním klukem, kterýho... asi ani nechcete? Chtěla sem si povídat, chtěla sem blbnout.. ne se začít líbat... proč to nechápou?.(
proč sem před očima viděla jeho?? Ho! Kterýho naprotosto nenávidím... jak jen to jde.. nesnáším způsob jakým se vyjadřuje, jak o něčem mluví.. nenávidím jeho gesta, zpěv, naprosto celýho ho nenávidím... tak proč tu je pořád, když chci zavřít oči?? proč je tu pořád, když si chci užívat s někým jiným?? Proč sem měla ráno touhu za ním jet a obejmout ho, jakoby gesto "promiň" a proč vlastně??? Nejsme spolu, nenávidím ho...
Vidíte vycházet a zase zapadat sluníčko... jedete na kole tam a zase zpátky... a důvod?? Samy ho neznáte... Utíkám, pořád jen utíkám... Sama před sebou.. protože se nenávidím... stejně jako jeho.. nemám ráda sebe...
Jen kdyby tu prostě byl někdo, kdo by mě objal a řekl:"já ti rozumím" ale proč tu nikdo není :(
Proč po dlouhý době brečím a mlží se mi písmenka na monitoru, proč půjdu do postele s pocitem, že za ten den nebylo nic, čeho bych dosáhla? Proč se tolik nemám ráda? Nevěřím ani sama sobě, tak jak chci po rodičích aby věřili aspon oni mě... proč si lžu?? a proč tohle neumím říct žádné mé kámošce, jen abych nevypadala, že já nejsem ta nad věcí :(
chci odtud... chci vystoupit...jen vystoupit

Já.... Tolik ho potřebuju... a za to se nenávidím