close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Březen 2009

Zastavte svět...

23. března 2009 v 16:29 | Debbi |  writting now...
Měli jste někdy pocit, že někam nepatříte?

Byla volná hodina... šla po chodníku... míjela spousty lidí... nikdo se na ni ani nepodíval.. jakoby byla neviditelná a přitom tak strašně vyčnívala... jen je to prostě nezajímalo...

Vzala do ruky telefon a napsala tomu svýmu dvojčátku... protože potřebovala někomu říct, jak jí je.. někomu, kdo tu je pořád.. slzy měla na krajíčku a přemýšlela, co dělat aby nezačla plakat.. začla myslet na něco pozitivního jenže nic moc v poslední době pozitivní nebylo...

měla pocit, že ačkoli dělá všechno co lidi chtějí.. pořád je to málo... jakoby čekali víc a víc... přitom víc už nešlo.... jakoby ona měla být robot bez citu...

sedla si do lavice.. díky myšlenkám ani nevěděla, jak došla do školy... zase tu sedět... koukala ven a sledovala zase ty lidi... copak je nic netíží? Oni vědí, proč tu jsou??

Jak sem tak seděla a koukala z okna... přemýšlela jsem, co mám udělat abych tu nebyla... je tak strašně těžký být neviditelná... je tak těžký se tu trápit a nikdo tu není... vůbec nikdo...

Mám pocit, že ani nemám hlad... nemám na nic chuť jen bych si přála tu nebýt... Příjde kamarádka a zeptá se co se děje... já s úsměvem(kterej mi dá zabrat) řeknu, že nic a že je vše v pořádku... a ona? snad mi to i věří...
¨
začíná hodina....

kamarádka mi nechá poslechnout jednu písničku, která je šíleně smutná.. zavřu oči.. a myslím na to, komu bych tu chyběla... asi je jich dost.. ale pokud se ptáte, proč to už dávno neudělám... tak je to jen kvůli mámě... ona jediná je osoba, která... ikdyž sem ji zkalamala, tak mě neodepsala... ikdyž vím, že mi nevěří, tak se snaží... ona jediná by to nepřežila, kdyby se mi něco stalo... u ní sem si jistá...

Teď sedím u PC, píšu tenhle článek a vlastně ani nevím proč... sem neviditelná i tady.. .nikdo si to nepřečte.. zřejmě jen ONA.. ona je totiž poklad.. a je tu pro mě pořád.. já si tě moc vážím...

JSI V POSLEDNÍ DOBĚ JEDINÁ OSOBA,KTERÁ ZŮSTALA...

Chtěla bych někdy křičet... jen tak nahlas abych přeřvala ty nesnesitelný myšlenky v hlavě... tu bolest... tolik to bolí tu bejt... tolik to nechci... ani si nedokážete představit jak...

Já toho nechci zas tak moc.. jen aby prostě někteří lidi z mýho života, co se tak rychle vypařili, tak stejně rychle aby se vrátili.. abych nikdy neudělala tu chybu, kterou sem udělala a kvůli které sem ztratila naše :( abych prostě jednou se fakt zasmála a řekla: "páni... tak tenhle okamžik si budu pamatovat"

Beruško... ty si mi psala, že se mám těšit na prázky, jak budeme spolu?? Někdy přestávám věřit, že budeme spolu... protože mi to něco nechce umožnit:(

ZASTAVTE SVĚT, CHCI VYSTOUPIT!

Zklamání...

17. března 2009 v 16:58 never more...
Dluho jsem nepsala... Vlastně to bylo asi z toho, že jsem nechtěla tolik na něco myslet... respektivě na někoho... Zajímavé je, že jakmile na něco přestanete tolik myslet, zase se to vrátí.. Stačí úplná maličkost, kdekdo by to nazval: "banalitou" a my? Co uděláme my? Zase do toho padáme. Nezáleží na tom okamžiku... ale na to, jaké to je pak.. myslíme na to? Ne! V ten daný okamžik je nám budoucnost lhostejná... Proč tomu tak je? Ví to někdo z vás? Chtěla byc to vědět... chci tím pádem moc?

Celý článek? Jak chcete...

Nepochopená

7. března 2009 v 13:25 | Debbi |  never more...
Nepochopená tebou a spoustou tváří kolem mě,
ty tváře rozhovory vedou a já zakoukaná do tebe,
prstýnek na levé ruce otáčí se,
zda říká ano či ne.. já nedozvím se..
.
.
.
(nepochopená)
.
.
.
telefon opět vyzvání si tu svou,
tu melodii prokletou,
já zvednout bych jej chtěla,
abych tón tvého hlasu, uslyšela..
.
.
.
(A Ona?)

zamilovaná do doby z níž není uníku,
konec dalšího vztahu, kdy udělala pomlku,
tlustá čára se slovem nikdy,
na tváři se jí kutálejí slzy,
a ona nepochopená tebou, lidmi,
a vlastně všemi..

...........................................

Proč jsme si tak podobný?






Ale já to NĚCO citím... Mě je to NĚCO hrozně líto.. a nechci to zažít znovu... tak kdy mě pochopíš a necháš toho?:(

ať to skončí

4. března 2009 v 20:51 | Debbi |  writting now...
Je to moc těžký.. když mě držíš v náručí a já nesmím plakat..
Je těžký ti říct ne,když srdíčko říká ANO,
Je to tak složitý, kdybys mi to jen mohl nějak usnadnit,víš?
poprvé za tu dobu sem měla pocit, že chci zastavit na chvíli čas..
A tak hrozně rychle to uteklo..
Je tu zase další den a já? Lituju.. A Přitom mi tak chybíš.. Víš jaké to je sedět u telefonu a koukat, jak mi hraje melodie, že mi voláš? A nesmět to vzít? Víš jaký to je sedět u pc a koukat jak si tam přidáváš další fotky kamarádek.. sou to vůbec kamarádky? Víš jaký to je, když nemůžeš spát?:(
ať to skončí...
Debb