Je Zvláštní, jak je Vám týden fajn a pak přichází moment, kdy otevřete klíčem vstupní dveře Vašeho bytu a najednou se všechno změní. Rodina je úžasná ale ty vzpomínky to, co máte jenom tady poblíž.. To je to, co vás brzí a nedovolí jít dál... Jakoby se všechno vracelo a není cesty dopředu.
Proč tam sem měla pocit, že tě nepotřebuju? Proč když příjdu sem mám pocit, že tě potřebuju? Že je všechno naopak a já si jen vsugerovávám tu lepší myšlenku. A pak si řeknu:"takhle to nefunguje"... Ale kéž by...
Dnes je Valentýn... 14. února 2009.. Další Valentýn. Lidi jsou teď spolu, jedí horké maliny, pijí šampaňské a říkají si zamilovaný věty, ty který sem tolik neměla ráda. A myslí v ten daný okamžik jen na tu tuhle chvíli... Ne ny minulost ale na přítomnost a vzájemnou budoucnost.
Je to zajímavé ale když sem byla na tom svahu, víš vzpomněla sem si na to... Uviděla jsem jak dva snowbordisti se učí na snowbu.. Jak jí on říká, jak má jet a ona se to učila... A tenhdy mi poprvé bylo smutno.. ale jen an chvíli, pak sem zase vypla, víš?
Ale, když se na to nesnažím myslet tak je to trošku lepší ale není to pořád až tak ono, jak bych se asi představovala.. ale dneska je Valentýn, víš?
Podle čeho se vlastně pozná oblíbenost? Podle počtu přijatých zpráv? Podle počtu propsaných smsek? Podle toho jestli v pátek večer někam jdeš? Podle čeho vlastně?
Za ten týden mi přišlo minimum smsek a mě tak napadlo, kam se to všechno podělo? Kam zmizelo to bombardování smsek od kámošů? To už zapomněli? to dva týdny dokážou obrátit svět naruby? TOhle jsou kamarádi?
Jeslti vás to fakt zajímá, měla sem se skvěle.. ale když přijedu sem domů, zjišťuju, že tady na mě nikdo nečeká... Není to k pláči? A tak mě zajímá...
Když je člověk oblíbenej, může klesnout taky tak rychle jako já? Tak podle čeho sakra soudíte oblíbenost?
Už tomu tady asi přestávat úplně rozumnět...

Tento obrázek mě fascinuje
Všem Přeji krásného Valentýna aomlouvám se, že jsem tak skeptická...
Beruško nikdo? Přece by sis tohle nemyslela. Já na tebe čekala den co den...odpočítávala jsem hodiny a myslela na to, jak ti tam asi je...
A úplně ti rozumím..zažila jsem to samé, když jsem byla pryč. Jakoby to člověk nechal za sebou a bylo to fajn. Nikdo ho tam neznal, neomezoval..byl jen čas na to se usmívat. Kéž bysme takhle mohli "zmizet" častěji, co..:(
Pořád tu jsem, mtr