close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2009

Scházíš mi

22. ledna 2009 v 22:38 | debbi |  never more...
Pět dní

Vlastně když nepočítám to úterý, tak je to pět dní... Poslední hádka a se slovy, tak sbohem si mi zavěsil telefon... vzápětí asi poslední sms, že sem pro tebe mrtvá.. a ani slzy mi nevyhrkly do tváře... Silná holka.. Jo kdyby si jen věděl, jak mi teĎ vlastně dost zajívaě je..
Asi bys tomu stejně neporozumněl. Nebo porozumnět nechtěl. Kdo ví? Kdo mě z tý pitomý tmy vysvobodí? když ne ty!
Už to všecho asi potřebuju zase někam napsat víš? Něco jako dopis, který si nikdy nepřečteš ale mě to dá něakou větší sílu, jakobych to psala tobě. tolik smíšených pocitů, že je těžké se z toho nějak vypsat, jen tak..
jakoby ti někdo strčil do ruky papír a tužku a piš... Víš, když sem u něj měla spát, tak to všechno nějak sem nečekala. Nechtěla sem, byla sem přesvědčená, že nechci. Ale pak když sem vedle něj ležela všechno bylo zase jednou pěkný víš? zase tak moc reálný, žáídnej vysněnej svět, jako s tebou. Víš tohle byla realita a strašně pěkná. Jenže když sem si v tom okamžiku vzpomněla na tebe, bylo mi nějak zle.. zavřela sem oči a představovala sem si, že seš tam ty. Docela zvláštní vid?
Bylo to tak hrozně hezký, byl tak milej, tak jinej než ty a přesto bych nedokázala říct, kterej z vás je lepší. Kdby se mě všichni ptali. prostě jste každej jinej a bylo to krásný v obou případech...
Užila sem si to a domů sem se vracela s úsměvem na tváři. Ale ten mě opustil další večer, kterej sem spala doma. Dřív sem tě vždycky měla prozvonit, když sem lehala do postele. Neusnula sem, dokud sem nevědlěa, že jsi doma v posteli taky.) čekal si na mě a já na tebe. Ale ty sji udělal tolik věcí. Tolik si mi ublížil...
Teď bych ti neměla brát telefon a dělat, že seš mi volnej(koneckonců tohle dělám) ale nepomáhá mi to. Stýská se mi. Tolik mi chybíš. Neumím to nikomu říct, neumím to říct ségře, nikomu :(
Chybí mi ležet vedle tebe, vždyt já si na tebe vzpomnu i když mi táta nabízí trubičky. jen ty víš proč:( chybí mi ležet vedle tebe, být k tobě schoulené, čekat ve vaně až mi doneseš nějakou dobrotu, chybí mi to všechno ikdyž vím jakej si parchant.. sem nenapravitelná..
Že je mi dobře? Ne.. on totiž není jako ty, Je tak hondje na mě... ale není ty:(
Včera si mi volal, já koukala jak ten telefon drnší na stole a položila sem ho.. Nemohla sem slyšet tvůj hlas jak v úterý.. Tolik se mi rozbušilo srdíčko a nebyla sem schovpná vidat ani hlásku..

Je to jako...
brouzdat se po sněhu,
vidět nad sebou bílou oblohu,
neznát cíl svý trasy,
a rožlé lampy kolem cesty
je to jako...
dlouhá cesta, která nemá konec..
nemůžu s tebou být ale nemůžu tě nechat jít.. co mám dělat?

chtěla bych

10. ledna 2009 v 22:36 | debbi |  never more...
Že si můžu něco přát?

A co když mám těch přání víc?
Chtěla bych dneska usnout,
chtěla bych si do boxovýho pytle bouchnout,
chtěla bych odjet někam daleko,
chtěla bych aby to ve mě odešlo,
chtěla bych být jednou volná,
a co bych chtěla být nejvíc? Být jiná!
Prosím... prosíím.. já chci pryč... zase neusnu .. co to je.. já myslela, že už je to zamnou..
prosím ať to už odejde

3.rok dědečku

7. ledna 2009 v 19:36 | debbi |  writting now...
Ahoj Dědečku, další rok.. páni to to ale utíká vid? Poslední článek sem ti psala před rokem a máme tu další... tři roky... DLouhá doba... Když koukám na tu fotku co mám na psacím stolku s rožnutou svíčkou vedle ní.. tolik mi chybíš...každý den.. každá maličkost mi tě připomene a já uvažuju nad myšlenkou:"co by udělal můj děda?" někdy bych to chtěla slyšet od tebe, jestli se třeba nemýlím.. jeslti bys to neudělal jinak.. ale to už je teď bohužel pasé. 7. ledna... šílené datum... šílený vzpomínky na jednu ukrutnou noc.. nikdy sem neplakala víc.. a víš co je nejhorší? postupem času mám pocit, že sem si na to zvykla? Ne to asi ani tolik ne.. na tohle si člověk nikdy nezvykne.. spíš jde o to, že to mám někde uvnitř a nesnažím se na to myslet.. Ale víš jak je mi mizerně na Byndě? Víš jakmi chybíš, když chodím tím pokojem, spím na té posteli a vidím tě na schodech, jak piješ kafe nebo kouříš cigaretu, která tě teď dotala, tam kde jsi? Kdybych to tehdy věděla, všechny bych ti je polámala.. přišla bych zatebou a prosila bych tě abys nekouřil.. ale tohle je to bych a kdyby a proč.. tohle je minulost, kterou nezměním... nejde se vrátit.. možná jen v pohádkách.. ale v realitě ne.. tu musíme žít jenom dopředu. Tolik bych se vrátila do jedný chvíle, kdy si semnou třeba stavěl tu budku pro ptáčky, pamatuješ? Proč sem jen tehdy neřekla :"mám tě ráda" já vím, říkaal sem ti to hodněkrát ale proč sem ti to neřekal ten den? Naučil si mě spoustu věcí a já mám pocit, že je ještě moc neumím an to abys me tu nechal samotnou. Potřebuju tě tu.. Na rady, na smích, na objetí naa... na všechno dědečku pamatuju si tvou vůni, tvý upracovanou ruku, tvý bříško, tvůj obličej, pamatuju si všechno, tvý gesta, slova, úsměv a přesto ty vzpomínky mi tě nevrátí. Dodneška se ptám, proč zrovna ty? Proč ty? A chtěla bych odpověd.. chtlěa bych.. svíčka pomalu dohořívá, je menší a menší a zítra bude další den.. už tři roky a den... a už to bude pořád stejný. Žádný novinky a těšení an tebe. Už to nejde. Jen sem ti zase chtěla říct, že mi tu moc chybíš, protože tvý rady a tvý srandy mi chybí víš? Někdy je mi prostě hrozně a zase bych chtěla utýct za tebou. Vím, že bys mě rozesmál a já bych se tolik netrápila. A teď sem na to sama. Mám tě hrozně ráda a každé své narozeniny až budu sfoukávat svíčky, si budu přát jediné:"naposledy tě obejmout, dát ti pusu a říct ti, že tě mám ráda..rozloučit se, ještě jednou"

Silvestr?

1. ledna 2009 v 19:04 | Debbi |  writting now...
Tak sem Vám všem chtěla popřát krásnej Novej rok..
doufám, že ste si toho Silvestra užili aspoň tak maximálně, jako já )

Úderem půlnoci všichni popíjí šampaňské, připíjejí si navzájem a přejí si všechno nejlepší do Nového snad lepšího roku... Hlasité a barevné ohnostroje rozzáří úsměv na tváři každému pri pohledu na tu noční obluhu ... a začal padat sníh... 0:01 začal padat sníh.. a všichni koukali nahoru a měli pocit, že tohle nikdy neskončí... někdy člověk potřebuje udělat velkou tlustou čáru za svým životem ale někdy Vám pod nohy zase hodí někdo velkej balvan a neřekne vám jak ho přeskočit.. A přitom jste nikdy balvan před sebou tak veliký neměli...

Den před Silvestrem a já už si plánovala, jak všechno bude jiný na ten můj vysněný Nový rok... Ale zdaleka nic není tak růžový jak se zdají v těch našich snech..

Já jen prostě nemůžu uvěřit tomu, co se teĎ děje... Nemůžu na to přestat myslet.. nemůžu spát.... nemůžu... Nemůžu dělat, že se nic neděje.. Nemůže se přece semnou smát .. když... když prostě já nevím, co dělat... Hned sem myslela na dědu.. a na vechno kolem něj.. jaký to bylo.. a v očích sem měla tu hrůzu toho všeho:(

momentálně je docela přesný nápis:

Nothing else matters

znáte ten pocit, kdy nemůžete přesně něco popsat? Ten pocit uvnitř Vás..Tolik to bolí a tolik se nenávidím.. za nějakou věc,.. Někdo by udělal něco jiného než já.. vlastně asi každej.. a já řekla, že mu nevěřím.. a ted?? Prostě jen mi bylo na Sílvestra tak krásně... ale to všechno nejde, když před Vámi stojí ten velkej balvan a vy nevíte, jak s ním hnout nebo jej přeskočit... Tak kde je doprdele nápověda?:(