close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

povídka

25. listopadu 2008 v 16:37 | Debbi |  writting now...


Poslouchala tuhle písničku a slzy jí kutátely po triku..

Za celý ten měsíc neplakala... možná jen trošičku jednou trošičku. ale jinak ne... a teď? jakoby to všechno chtělo ven, jakoby ta bolest uvnitř byla tak veliká, že už to nešlo zkrývat úsměvem... Poslouchlaa tuhle písničku a tak moc plakala... pak otevřela velkou dřevěnou skřín... tehdy dala do igelitový tašky všechny jeho věci.. až na velkýho plyšovýho méďu... ten seděl volně ve škříni. a v momentě,kdy jí otevřela.. koukal na ní.. ten velkej plyšovej méďa.. ten, kterým to všechno začalo a skončilo zároveň... ten kvůli kterýmu už s ní není... velkej plyšovej méďa. podala si ho blíž, objala ho a začala plakat.. tak moc:( slzy se kutáleli do plyšový obludky a nechtěly přestat... jakoby to všechno začalo bolet až ted... vytáhla z igelitový tašky všechny jeho věci a vysypala je na podlahu... stříbrnej prstýnek, složku s jeho dopisy, dárky, růže... všechno to leželo na zemi a ona plakala... tak moc plakala...

otevřela složku s dopisy, který jí poslal.. cítila ti jeho vůni, protože každej dopis ovoňal parfémem.. takhle voněl... četla jeho dopisy a písnička hrála pořád dokola... jakoby nechtěla skončit... jakoby to všechno bylo pořád otevřený... tak moc:(

věci narvala zpátky do tašky a zavřela skřín.. jen toho plyšovýho méďu pořád držela u sebe... pak ho položila na postel, lehla si k němu.. přitulila se a zkoušela usnout.. jenže nešlo to.. myslela na něj.. pořád si to co spolu zažili dokola promítala.. nechtělo to přestat.. nešlo to vymazat.. bylo to uvnitř...

chtěla ho prozvonit ale řekla si že to nejde... nemůže... po třech hodinách usnula.. kolem 4 se probudila a koukala na toho plyšovýho méďu... nemohla zase usnout... opět nemohla spát...tak moc jí chybí... tak moc ho nenávidí až ji chybí..

protiklady..

ve škole ho prozvonila v hodinách ale on se neozval... až v průběhu poslední hodiny ji napsal sms ať jde na chodbu, že na ni čeká.. ona tam stála na té chodbě a on k ní přišel... tak úžasně se usmíval a pak se řekl jen "ahoj, jak se máš? škola blbí vid?" jen ho pozdravila a stáli naproti sobě. neřekla ani tuk ani on... pak ho po minutě ticha objala.. a přitiskla se k němu... on jí držel a nechtěl jí pustit... pořád byli potichu... pak jen prohodil "copak je s tebou" ale pořád ji objímal pořád ji držel... ona poprvé promluvila od pozdravu "chybíš mi, strašně moc mi chybíš" a on jí řekl, že taky.. a políbil ji do vlasů... pak tam stáli ještě další dvě minuty.. potichu.. jen se objímali.. a pořád pevněji.. pak jen prohodila "já už musím" a odešla do hodiny...

bylo to tak komplikovaný... tak zvláštní..
od té doby zase nic, ani sms ani prozvonění.. nic.. jen vzpomínky na to, jak tam stáli... a on ji držel v objetí.

odpoledne přišla domů a poprvé usnula...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ladybird Ladybird | Web | 25. listopadu 2008 v 17:44 | Reagovat

Člověk si řekne "jen obejmutí" ..ale jak to působí, když je to od někoho na kom nám záleží..co já bych za takovýhle "obejmutí dala" ...Jsem ráda, že "tý holce" v příběhu bylo zas na chvilku fajn..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama