close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Listopad 2008

povídka

25. listopadu 2008 v 16:37 | Debbi |  writting now...


Poslouchala tuhle písničku a slzy jí kutátely po triku..

Za celý ten měsíc neplakala... možná jen trošičku jednou trošičku. ale jinak ne... a teď? jakoby to všechno chtělo ven, jakoby ta bolest uvnitř byla tak veliká, že už to nešlo zkrývat úsměvem... Poslouchlaa tuhle písničku a tak moc plakala... pak otevřela velkou dřevěnou skřín... tehdy dala do igelitový tašky všechny jeho věci.. až na velkýho plyšovýho méďu... ten seděl volně ve škříni. a v momentě,kdy jí otevřela.. koukal na ní.. ten velkej plyšovej méďa.. ten, kterým to všechno začalo a skončilo zároveň... ten kvůli kterýmu už s ní není... velkej plyšovej méďa. podala si ho blíž, objala ho a začala plakat.. tak moc:( slzy se kutáleli do plyšový obludky a nechtěly přestat... jakoby to všechno začalo bolet až ted... vytáhla z igelitový tašky všechny jeho věci a vysypala je na podlahu... stříbrnej prstýnek, složku s jeho dopisy, dárky, růže... všechno to leželo na zemi a ona plakala... tak moc plakala...

otevřela složku s dopisy, který jí poslal.. cítila ti jeho vůni, protože každej dopis ovoňal parfémem.. takhle voněl... četla jeho dopisy a písnička hrála pořád dokola... jakoby nechtěla skončit... jakoby to všechno bylo pořád otevřený... tak moc:(

věci narvala zpátky do tašky a zavřela skřín.. jen toho plyšovýho méďu pořád držela u sebe... pak ho položila na postel, lehla si k němu.. přitulila se a zkoušela usnout.. jenže nešlo to.. myslela na něj.. pořád si to co spolu zažili dokola promítala.. nechtělo to přestat.. nešlo to vymazat.. bylo to uvnitř...

chtěla ho prozvonit ale řekla si že to nejde... nemůže... po třech hodinách usnula.. kolem 4 se probudila a koukala na toho plyšovýho méďu... nemohla zase usnout... opět nemohla spát...tak moc jí chybí... tak moc ho nenávidí až ji chybí..

protiklady..

ve škole ho prozvonila v hodinách ale on se neozval... až v průběhu poslední hodiny ji napsal sms ať jde na chodbu, že na ni čeká.. ona tam stála na té chodbě a on k ní přišel... tak úžasně se usmíval a pak se řekl jen "ahoj, jak se máš? škola blbí vid?" jen ho pozdravila a stáli naproti sobě. neřekla ani tuk ani on... pak ho po minutě ticha objala.. a přitiskla se k němu... on jí držel a nechtěl jí pustit... pořád byli potichu... pak jen prohodil "copak je s tebou" ale pořád ji objímal pořád ji držel... ona poprvé promluvila od pozdravu "chybíš mi, strašně moc mi chybíš" a on jí řekl, že taky.. a políbil ji do vlasů... pak tam stáli ještě další dvě minuty.. potichu.. jen se objímali.. a pořád pevněji.. pak jen prohodila "já už musím" a odešla do hodiny...

bylo to tak komplikovaný... tak zvláštní..
od té doby zase nic, ani sms ani prozvonění.. nic.. jen vzpomínky na to, jak tam stáli... a on ji držel v objetí.

odpoledne přišla domů a poprvé usnula...

Bolí to

24. listopadu 2008 v 20:53 | Debbi |  never more...
Přála bych si na něj přestat myslet,
protože nesmím,
chtěla bych šíleně moc... chtěla bych všechno jinak...

můžete mi jen říct jak? Jak začít od znova??
Já už mám pocit, že mě nemiluje...

Tolik to Bolíííí

"přijď mě obejmout, řekni mi, že mě miluješ... líbej mě... a řekni, že bude všechno jinak.. jen tě prosím všímej si mě:( jako dřív... prosííím"

Nerozumím...

23. listopadu 2008 v 19:21 | Debbi |  never more...



Když si pustím tuhle písničku něco mi ten text připomíná.. Něco končí něco začne..
Vlastně nevím, jak začít... Nebudu psát nic o sobě, nebudu vám říkat mé koníčky, co nesnáším, koho miluju, kde studuju.. nic o sobě... někteří mě znají... a ty co ne.. o nic vlastně v tom životě nepříjdou... sem obyčejná holka, jak každá jiná... mám taky problémy... nejsem bez chyb... kdo je?

Někdy mám pocit, že chodím po cestě a nevím, kdy zahnout nebo kam vlastně jdu.. znáte ten pocit?

Někdy je cesta plná listí.. který se při chůzi rozhazují každý jinam.. ale pořád je to ta samá cesta, pořád ten samej život .. ať už s listím nebo bez nich... Ať je na cestě třeba sníh, nebo na něj svítí slunce, pořád je to cesta... a já prostě někdy nevím, jestli dělám správně a když to udělám... litujete toho? Já občas jo a to nejsem ten člověk, kterej by nějak litoval svých činů.. spíš jen..občas si myslím, že to asi mělo být jiný..ASI MĚLO???
Rozhodnete se třeba pro rozchod a pak vám stejně chybí ikdyž ho nenávidíte, ikdyž vám ublížil, ikdyž ... ikdyž... milujete ho.. a nechcete? to není jen tak jednoduchý.. rozhodem všechno nekončí.. začíná trápení a až pak možná se to nějak vyvrbí líp... takže která cesta je ta sprvná??
V poslední době se mi vlastěn ani trochu nedaří, tak jak bych chtěla... jediný co mě ještě dokáže ten den nějak zpříjmenit je ten úžasnej sníh, kterej už napadl a ten park a ty stromy pokrytý bílou,lesklou pokrývkou... malý děti navlečený v bundě, rukavicích, kulichem a šálou kolem krku... stavějí sněhuláky a my starší? koukáme, jak tehdy jsme si užívali tak nějak podobně...

Kde jsou ty časy, kdy nás rozčilovalo, že sněhulák nemá tolik knoflíků, kolik by měl? Ty už sou davnou pryč. Postupem času zjišťujeme a zabýváme se starosti o několik pater vyšších... a výsledek? větší nervozita... větší starosti, stesk...

Někdy mám chuť sednout si do rohu a plakat... jenže stejně jako vy vím, že pak příjde ten okamžik kdy slzy už nebudou a bude mi stejně... to jako při napitím alkoholu.. napijete se, bude vám dobře starosti najednou nebudou, bude smích a ráno? ráno se probudíte s kocovinou a věty typu:"už nikdy"... a starosti? budou tu pořád... to, že nás něco trápí asi bohužel pitím alkoholu a nebo pláčem nějak nepřejde:( a to je asi to co mi vadí... stojí plka dne za to, se smát a další dny za to se trápit?

Někdy mám asi jen pocit, že ten svět trochu nechápu...


Debbi

Začínáme

23. listopadu 2008 v 13:58 writting now...
Začínáme... ;)

Vlastně pokračujem....